Když radikální hnutí Hamas ovládlo v roce 2007 po vyhraných volbách Pásmo Gazy, rozhodl se Izrael reagovat tvrdě a ještě zpřísnil blokádu, kterou zavedl o rok dříve. Doufal, že tak donutí obyvatele Gazy, aby se Hamasu zase zbavili.
Jenže izraelská strategie, byť pochopitelná, se ukázala být neúspěšnou a neúčinnou. Místo co by Hamas oslabila, naopak jeho pozici posílila a umožnila mu v tichosti likvidovat své odpůrce. Když pak Hamas začal ve velkém ostřelovat izraelské území, vtrhla do Gazy izraelská armáda a nekompromisně likvidovala vše, co by Hamas mohl vojensky využívat. Izrael se sice zbavil ostřelování, jehož drtivý účinek na každodenní život si nikdo, kdo se při přecházení ulice kromě rozhlížení vpravo a vlevo nemusí dívat i nahoru, neumí představit, zaplatil však vysokou cenu v podobě podrážděného veřejného mínění v mnoha zemích světa. To se pak po zpackaném zásahu proti „mírové flotile“ obrátilo zcela proti němu.
V reakci na ně se Izrael tedy chystá zmírnit blokádu. Je to však dobrá strategie? Je zřejmé, že jakýkoli ústupek budou odpůrci Izraele vykládat jako své vítěztví, jako příznak hroutící se obrany, a část izraelské veřejnosti to bude vnímat stejně.
Izrael se podobá dobře vycvičenému silákovi, který ve svalnatých pažích svírá zuřivého neduživého chlapíčka, ohánějícího se ubohým perořízkem. Už dávno by ho rád pustil a věnoval se něčemu jinému, jenže stačí chvilka nepozornosti a může ho to stát život. Opravdu ublížit mu nechce a ani nemůže, protože pak by se něj vrhl přihlížející dav a za „nefér“ jednání jej pořádně pocuchal. Krom toho zažil na vlastní kůži, jaké to je být vydán na milost a nemilost někomu silnějšímu. A i když občas zasadí tvrdý úder, je to také bojovník, který ctí pravidla.
Jak tedy z klinče ven? Pustit střízlíka jen tak nelze, na bolestivé hmaty reaguje jen ještě větší zuřivostí a fanatickou touhou zabít a přihlížející podrážděně bručí. Jedinou možností je chlapíčka přesvědčit, že mu nechce ublížit, že jej za chvíli pustí, že chce prostě jen jít domů a v klidu se věnovat svému. Jen tak má naději, že tenhle nesmyslný zápas někdy skončí – a i tak nedostane víc než pouhou naději. Jenže i pro ni stojí za to riskovat ošklivé pořezání.
V tomto smyslu je tedy zmírnění blokády krokem rozhodně správným. Dokážete si totiž snad představit, že byste vyrostli v současné Gaze, a cítili k Izraeli – bez ohledu na to, jaký skutečně je – něco jiného než nenávist?