Vždyť co víme jistě kromě toho, že ČEZ poslal před několika lety pár svých lidí na poněkud zvláštní výcvik? Samozřejmě mohu namítat, že podle mého názoru onen výcvik nesměřoval ke zvyšování psychické odolnosti vyjednavačů, ale k vybuzení agresivity, že zabíjení slepic může být nezbytným prvkem přípravy profesionálních vojáků či členů zásahových jednotek, kteří potřebují překonat onen nanejvýš lidský impuls zaváhat, mám-li někoho zabít, ale v přípravě zaměstnanců, kteří mají jednat s lidmi, nemá co dělat, a že ti chlapi z druhého videa měli místo natáčení měli nešťastné paní pomoct.
Jenže nejsem žádný odborník ani novinář z profese, do hlavy těm lidem nevidím, přístup k zákulisním informacím nemám, vím jen to, co se dočtu v novinách a vysvětlení mohou být různá (a už vůbec netuším, jak bych se sám zachoval, kdyby přede mnou někdo ležel s čerstvě prostřelenou hlavou). Ale jak dlouho mám váhat, než se ozvu a řeknu, že se mi něco nelíbí? Že něco už je i na mě moc, že nechci, aby se tu někdo na mě či na mé sousedy připravoval uřezáváním slepičích hlav? A je mi úplně jedno, jestli jsou to lidé z ČEZu, podomní obchodníci či paní pošťačka.
Mívám naopak často pocit, že podobně jako mnozí jiní lidé mlčím až příliš dlouho. Tak dlouho, že chvíle, kdy ještě mělo smysl něco říct, kdy můj hlas ještě mohl mít nějakou váhu, už dávno minula. A tak mlčím dál. Zůstávám klidný, uvážlivý, obvinění z hysterie mi nehrozí. No, pro jednou jsem možná hysterický byl.
A kdyby výsledkem naší společné hysterie nemělo být nic jiného, než že se ČEZ dostane pod větší veřejnou kontrolu, že dojde k debatě o tom, jak činnost podobných útvarů legislativně ošetřit a omezit, možná je občas namístě. Nebo mi někdo dokáže poradit, jak dlouhá je ta přiměřeně dlouhá doba uvážlivosti?