Argumentace Tomáše Feřtka se totiž ve většině případů míjí s argumenty, kterými jsme se s mojí ženou nechali vést při svízelném rozhodování, zda našim dětem umožnit návštěvování patnáct kilometrů vzdálené třídy pro „nadané“.
Tučně vytištěné ponechám argumenty (nikoli všechny) Tomáše Feřtka.
Pokud děti dělíme do různých typů škol v deseti letech ( a mnohdy ještě dřív), netřídíme je podle inteligence, ale podle sociálního statusu. Opakované výzkumy prokazují, že i méně nadané děti ze vzdělaných rodin se v tomto věku jeví jako schopnější. A naopak i chytré děti z rodin, kde vzdělání nemá váhu, se jeví jako méně schopné. To je také důvod, proč u nás takové množství romských dětí končí ve zvláštní škole (ať se jí dnes říká jakkoli). – Nejsem si vůbec jist, zda je účelné, abychom děti do škol zařazovali podle inteligence, pokud jí ovšem autor nemyslí cosi komplexnějšího, kupříkladu ve smyslu tzv. inteligence emoční. Pro školní úspěšnost – a vůbec úspěšnost v životě – je zřejmě mnohem důležitější celý souhrn schopností a vlastností, které snad můžeme nazvat nadáním. V jejich kontextu je pak IQ jen jednou z nezbytných podmínek, které umožňují zvládnutí složitějších myšlenkových vzorců. Rozvoj nadání nepochybně velice usnadňuje vztah rodiny ke vzdělání.
Zcela mylná je představa, že děti mají být od mala vystaveny ostré konkurenci (a tedy rozdělené podle schopností), protože moderní kapitalistická společnost je také založená na konkurenci, kde ti slabší odpadnou. – Nevím, zda je zařazování nadaných dětí do speciálních tříd motivováno představou, že děti mají být vystaveny ostré konkurenci. Naopak – jsou do nich zařazován proto, že zde naleznou ideální prostředí pro harmonický rozvoj svého nadání a že je to také prostředí, které je bude nejméně stresovat.
Dětská psychika není totéž, co psychika dospělého. Neplatí, že čím dříve dítě zažije zátěž – stres, tím je odolnější. – Toto byl právě ten nejzávažnější argument, který mě a mojí ženu vedl k volbě „speciální“ třídy. Je totiž poměrně značné nebezpečí, že se nadané dítě v „normální“ třídě stane terčem posměšků – to v lepším případě – jednoho, či několika dětí, které si tak kompenzují pocit selhání. Sám si dobře pamatuji, jak osamělý býval jeden můj výrazně nadaný spolužák, označovaný ostatními- a s hanbou přiznávám, že občas i mnou – za šprta. Ve třídě, do níž chodí má dcera, je zájem o učivo a práce nad jeho rámec považována za normální.
Do školy nechodí jen hlava (inteligence). Každé dítě se musí naučit vycházet i s těmi hloupějšími a chytřejšími okolo. – Naprosto souhlasím. Ale ani třída „pro nadané“ není uniformní a jednotlivé děti se (někdy dost výrazně) liší mírou nadání i jeho zaměřením. Kromě toho se děti nesetkávají s ostatními jen ve škole, ale i v rámci kroužků, sportovní činnosti a okruhu známých svých rodičů. A nevšiml jsem si, že by lidé s exluzivním vzděláním (např. z Oxfordu) vynikali neurvalostí a hrubostí vůči ostatním.
V segregované třídě chybí dětem pozitivní vzory a motivace. – Ve třídě možná chybí ony výrazně sociálně nadané děti, které skutečně mohou zaujmout postavení jakéhosi Mirka Dušína – pozitivního vzoru, který táhne ostatní vpřed. Nedostane se však častěji výrazně nadané dítě vůči ostatním do opozice, kdy právě vznikají ony zákopy oddělující šprty, šplhouny a brejlouny od troubů a lopat?
Ti „hloupí a agresivní spolužáci“, kteří na základce rušili naše talentované dítě v pohodovém vzdělávání, tou včasnou školní selekcí nezmizí ze světa. – To je samozřejmě pravda (byť důsledky, které z toho autor vyvozuje, mi připadají poněkud přitažené za vlasy), nikdo však nemůže po rodičích chtít, aby v zájmu jakéhosi obecného dobra obětovali dobro vlastních dětí. Až budou v nedělených třídách učit učitelé, kteří v nich učit skutečně budou umět a dokáží kompenzovat menší schopnosti jedněch a povzbuzovat druhé, aby rozvíjeli své nadání, pak nebudou rodiče stavěni před nelehkou volbu, zda dítě oddělit od kamarádů a poslat je například na víceleté gymnázium.