Nerad bych byl špatně pochopen,
nepatřím mezi zavilé odpůrce eutanazie jako takové, eutanazie
institucionalizovaná mě však děsí. Všichni se bojíme smrti,
zániku vědomí, temnoty, která nás čeká. Někteří z nás
dokáží strach ze smrti překonat vírou nebo filozofickým
nadhledem, většina jej však pociťuje. A je to celkem přirozené.
Pak by ovšem bylo jen sotva pochopitelné, proč někdo volí smrt
předčasnou a urychluje tak příchod toho, čeho se bojí.
Jenže lidé, kteří se dožadují
eutanazie, se děsí něčeho jiného než smrti. Bojí se bolesti,
bezmoci, studených obličejů nevrlých sester a přepracovaných
lékařů, bojí se ponížení žádostí o mísu. Nedovedou si
představit, že by měli něco takového dál snášet, a raději
volí smrt vysvoboditelku. A polovina Čechů chápavě přikyvuje a
říká: "Jen jim tu eutanazii dopřejme, však všichni víme, jak u
nás vypadá konec v nemocnici."
Na snahách o institucionalizaci
eutanazie mi vadí právě tohle. Jak je to pohodlné! Jak praktické.
Trpícím dáme, co chtějí. Snížíme výlohy na budování
hospiců a center pro dlouhodobě nemocné. Ušetříme za léky
proti bolesti, sestry se již nebudou muset mordovat s otravnými
"ležáky". Lékaři již nebudou řešit svízelné etické
otázky. Chceš – nechceš. Vítězství lidské svobody a
individuality. Nic podstatného se nezmění.
Zdá se mi, že v celém tom našem
slavném liberálním přístupu jde jen o pohodlnost. Vždyť ať si
dělají, co chtějí. My jim bránit nebudeme.
Jenže mě osobně bude hodně mrzet,
až místo mezi chápavými lidmi budu umírat někde ve
vykachličkovaném pokoji, kde je v létě vedro a v zimě zima a kde
uvidím sestru, jen když třikrát denně přinese teploměr a jídlo, které nebudu jíst. Po pár dnech toho
budu mít plné zuby a také podepíši nějaký ten papír. V
hospicu bych si třeba i mohl sednout na lavičku a koukat do slunce.
Takhle jen budu čekat na "milosrdnou" injekci.